Životní příběhy

Holínky

#Jarda Stránský

Nahoře na skříni v Jardově pokoji v Horním Maxově v „domácnosti“, kterou sdílí s dalšími šesti obyvateli ústavu, je igelitový pytel. V černém zagumičkovaném pytli jsou holínky. Je tomu dlouho, co si Jarda naposledy nazul holínky. Přesto hrály v jeho životě důležitou roli.

T1:

Jojo, vy jste mi to vyprávěl, jak vás sebrali s nějakejma těma gumáka, že jo...

V:

No já  je tady mám ještě. Chcete je vidět?

T1:

No hrozně ráda.

V:

Jo.

T1:

Jestli vám to nevadí.

V:

No to nenene.

T1:

Mám vám pomoct?

V:

Já jsem přišel v těch botech, přišel... až sem.

T1:

Až sem?

V:

Přišel, no, no, no.

T1:

Jste měl holínky, jo?

V:

No, no, no, no. Tady jsou ty boty.

T2:

A jak že to było teda s těma holínkama?

V:

Já jsem, já jsem přišel sem, přišel.

T2:

Přišel jste v těch holinkách?

V:

No, no, no, no.

T1:

Vy jste šel do obchodu, že jo, nebo jak to bylo?

V:

Ne, ne, no, já jsem šel koupit něco, koupit to mlíko a to všechno...

T1:

Jo mlíko jste šel koupit.

V:

No, na jídlo a to a to a tam přišel jsem tu. 

T1:

Mně je to hrozně divný... z toho obchodu že vás odvezli?

V:

No, však policie.

T2:

A to byla sanitka? Policie, jo?