Bohuška Jablonická nabídla kolektivu Životních příběhů odvážné scénáře a taktiky, které pomáhají vyrovnat se s opuštěním, odmítnutím, diskriminací a jiným bezprávím. Zkušenost malého děvčete, které  „muselo jít z domu“ a ve všech ústavech zažívalo pocit, že není na správném místě, proměnila v bojovnou péči o lidi a zvířata s podobným osudem. Ač nerada, začala v sedmnácti letech hledat svoje místo  v jednom z ústavů v malé jihomoravské obci. Pracovala v ústavním hospodářství, i na „jezeďáckém“, starala se o ty, kdo to potřebovali. Sama sebe pohřbila, aby obnovila rodinné vztahy, a dokázala vytvořit přátelství na celý život. S jednou ze svých přítelkyň a s kocourem Vaškem teď bydlí ve vesnici v bytovce a pro darebáky, kteří ubližují třebas i vzdálenějším blízkým, a nebo je opouštějí ve chvíli, kdy někoho potřebují, nemá pochopení.