Tzv. pracovní terapie byla nedílnou součástí každodenního života v šebetovském ústavu. Z vyprávění narátorek víme, že pracovní činnost byla součástí denního režimu prakticky po celou 2. polovinu 20. století. Přímé archivní doklady máme pro léta šedesátá a počátek let sedmdesátých. Práce byla chápána jako „výchovný a léčebný prostředek“, což platilo také pro Ústav sociální péče v Šebetově. Pracovní činnosti obyvatelek zároveň přispívaly k ekonomickému zajištění chodu celého ústavu, a to zejména v rámci ústavního hospodářství (chov hospodářských zvířat). Další činnost měla přispět k rozvoji národního hospodářství (sběr druhotných surovin, závazky socialistické práce –  brigády v JZD v Šebetově). Činnosti v ústavu byly přesně organizovány. Obyvatelky byly rozděleny do „pracovních kroužků“, kterých bylo v roce 1960 celkem šest. Jedna z pracovních skupin se starala o hospodářství a úklid (1), dále ženy pracovaly jako pomocnice v kuchyni (2), další skupina pracovala v prádelně (3), několik žen pak zvlášť v pletárně (4), dalších asi 21 obyvatelek se věnovalo ručním pracím, a sice výšivkám, háčkování a šití (5). Největší skupina žen pracovala v tzv. péřovně, kde se dralo peří a v létě při pěstování léčivých bylin (6). V šebetovském ústavu se mimo jiné (ručně) šily prošívané přikrývky.