Vlasta Bouška měl od samého začátku projektu věnovaného životní zkušenosti lidí z ústavů jasno, co chce svým posluchačkám a posluchačům sdělit: že svět mimo zdi ústavů existuje a že pokud má člověk dost odvahy, je možné se do něj dostat. Chráněné bydlení, kde dnes bydlí, je pro Vlastu mnohem lepším místem pro život než různé „domovy“ a „léčebny“, ve kterých v průběhu života pobýval. Na rozdíl od ústavů, v chráněném bydlení může jít člověk ven, kdy se mu zachce, může si najít zaměstnání a může relativně svobodně navazovat vztahy s okolím. Vlastův život však také poznamenalo obvinění, s nímž se pro něj pojí pocit hluboké křivdy. Způsob, jakým sociální, zdravotnické a soudní instituce našeho státu s Vlastou zacházely v nejtěžším období jeho života, vypovídá cosi podstatného nejen o režimech sociální a zdravotní péče a platných soudních procedurách, ale také o vztahu velké části společnosti k věcem, které jsou komplikovanější, o něco méně zřetelné a jednoznačné, než bychom si přáli.