Vše začalo fotografií. Černobílou fotografií, kterou má Jarda zastrčenou za rámečkem jiné fotografie své rodiny ve svém pokoji v „domácnosti“ Salaš v „domově“ v Horním Maxově.

Poprvé o fotografii mluví Jarda s Danou a Michalem při jejich návštěvě minulý rok před Vánoci. Na fotografii jsou Jardovy sestry a Jardova maminka. Stojí před statkem v Jasenné, kde Jarda strávil dětství.

K fotografii domu se při každé návštěvě vracíme. Mluvíme o ní tak často, že nás nakonec dovede k rozhodnutí minulost, kterou zachycuje, oživit a na místo se vydat. Nejedeme pouze na místo, vydáme se i za některými jeho obyvateli. Nevíme, či alespoň já jakožto řidič, zda dům najdeme, zda trefíme. Adresu domu neznám, spoléhám se na Jardovu paměť.

Po cestě navštívíme v „domově“ v Klášteře nad Dědinou Jardovu mladší sestru, kterou zachycuje prastará rodinná fotografie a se kterou Jarda trávil dětství v Jasenné.

Po obědě zdárně dorazíme do Jasenné. Sluníčko praží, vítr fouká. Vítr ztěžuje nahrávání, ve fotoaparátu došly baterky. Moje technické vybavení zcela selhává. Jardova paměť a Jardův telefon, na který fotíme, nikoliv. Jarda nás vede na hřbitov na hrob maminky. Dáváme na hrob kytky, svíčku, vyhodíme ty uschlé.

Zvonit je tady v Jasenné Jarda slyšel naposledy roku 2011, při pohřbu maminky. Na pohřeb ho doprovázela řádová sestra z „domova“ v Horním Maxově.

Procházíme Jasennou. Míjíme školku, kam Jarda chodil. Vodila ho tam někdy babička, někdy maminka. Nacházíme dokonce i hřiště, kam si Jarda chodil hrát.

Procházíme se po náměstí a vyrážíme autem dál. K hospodě, kam chodil Jardův táta.

K obchodu, kam chodila s malým Jardou nakupovat maminka.

Nastupujeme do auta a vyrážíme k Járovu rodnému domu. Obcházíme dům. Stavení se stodolou, dvorem, pumpou, chlívkem, obklopené velkým zemědělským pozemkem. Nahlížíme dovnitř. Jarda hledá přístavek, ve kterém jako malý spával s maminkou.

Vtom přijede stará škodovka a prudce zaparkuje u plotu. Auto vydá zvuk, jako by bouralo, a všichni se lekneme. Vystoupí z ní pán. Otevírá branku. Vchází na dvůr a začne obracet posekanou trávu. Ptám se, zda se můžeme podívat dovnitř. „Klidně,“ odpoví. „Prakticky se to tu od dob paní Stránské nezměnilo,“ dodává. Stavení je neobývané, současní majitelé vykonávají jen základní udržovací práce. Jak často sem asi jezdí? Náhoda, která nás pozve dál do Jardova dětství.

Jarda, jeho sestra a já náhle stojíme na stejném místě, na kterém byla před necelým půlstoletím pořízena fotografie Jardovy maminky a sester.

Naproti zděnému stavení stojí dřevěná stodola. Ve stodole se skladovalo seno, byl v ní kurník pro slepice a bouda pro psa Ivánka. Spolu se druhou stodolou, která se stavením svírá pravý úhel, tak utváří půdorys ve tvaru písmene U. Dvůr uprostřed je zarostlý trávou. V jedné půlce zděného domu, před níž na zašlé fotografii stojí Jardova rodina, byla kuchyně a pokoj babičky. V babiččině pokoji spal otec a Jardovy sestry. Ve druhé byla zvířata, ovce, kozy, prase, na půdě seno.

Dveře do domu jsou pootevřené. Ptáme se, zda můžeme vstoupit. S ničím se po odchodu paní Stránské nehýbalo. Pouze uvnitř přibyl stavební materiál. „Tady to je stejný,“ říká Jarda. Hlavními dveřmi vstoupíme do kuchyně. Starý kredenc, skříň, dětské hračky na rolích izolace. Nad kredencí byla televize.

Kuchyň je průchozí. Jedny dveře vedou do pokoje, druhé do ložnice babičky. Vstupujeme dál. Pokoj s kamny. V pokoji byly hodiny, černé hodiny. Dnes je plný stavebního materiálu.

Vracíme se do kuchyně, abychom vstoupili do babiččiny ložnice. Na stěně vedle okna bývala polička na vajíčka s kulatými dírami pro každé vajíčko. Babička si je tam schovávala, táta jí je bral.

Vycházíme a znovu hledáme přístavek, kde bydlela maminka. Existuje ještě, neexistuje? Je to polorozbořený domek na konci hlavního stavení? Maminčin dům, místo bezpečí. I toto malé útočiště naruší démon tátovy opilosti. Když se táta jednou opil, vyrazil dveře od maminčina domku.

Cestou k přístavku nacházíme půdorys skleníku. Jarda ukazuje dozadu za stavení, kde byla pole s bramborami. K obdělávání polí se užívali koně. Koně se tu stále pasou. Dříve nebyli ustájeni na statku, ale opodál ve vesnických stájích.

Odcházíme s odhodláním vrátit se. Budeme mít ještě jednou štěstí a narazíme na majitele? Pravděpodobně ne. Snažíme se domluvit si další návštěvu. Návštěvu, kterou bychom mohli lépe zdokumentovat. Nebo alespoň to je můj záměr. Vše kvalitně nafotit, nahrát, nechat vynořit z oparu parného odpoledne, naší, teď již společné paměti. Pán se zdráhá poskytnout kontakt na majitele domu. Předávám tedy alespoň kontakt na sebe. Další návštěva interiéru domu je tak zatím nejistá. Voláme Jardovým sestrám. Snad ty by mohly vědět, kdo je současný majitel.

Jardovy sestry nemají tušení, komu dnes stavení patří. Možná ani nemají zájem o podobné cesty do minulosti, ze které se mohou vynořit i minulá traumata. A je to vůbec nutné? Co vlastně tento vstup do míst rodinné minulosti pro všechny zúčastněné znamená?

Může se návštěva místa spojeného s rodinnou minulostí stát okamžikem navázání ztracené kontinuity a symbolicky znovu zakotvit v místě, které chátrá, i komunitě, která již ve své původní podobě neexistuje? A je pro toto navázání třeba více faktů, informací, zachycení materiality domu jako svědka minulosti? Možná je to jen moje potřeba „výzkumnice“ a nikoho jiného. Možná že více ani třeba vědět není a rodinná minulost nikdy z oparu mlhavého těžko uvěřitelného zážitku parného červnového dne vystoupit nemá.