Fotografie rodičů a sourozenců, keramické busty řádových sester, svaté obrázky i pár starých holínek, ve kterých kdysi přišel do ústavu, posloužily Jaroslavu Stránskému jako osnova životního příběhu a plán cest na místa, na která se chtěl vrátit. Ačkoli tam v dětství zažil „hrozné“ věci, chtěl navštívit rodný a babiččin dům a zajít na hrob rodičů. Díky Životním příběhům mohl na cestu přizvat svoje sestry, které jinak nemá možnost vídat, a spolu s nimi navštívit i další příbuzné, aby mu pomohli jeho vyprávění doplnit. Jarda cestuje rád a všechna pracovní setkání výzkumné skupiny spojuje s dlouhými vycházkami po pamětihodnostech. Jedna z jeho oblíbených tras vede do Štěkně na Strakonicku, kde po odchodu z Maxova žije Hedvika, řádová sestra, které „se chytil hned“ poté, co do maxovského ústavu přišel. Byli přibližně stejně staří, spojovalo je nucené vystěhování do zdevastovaných Sudet a nezbylo jim, než se společně snažit, aby v opuštěných budovách vznikajícího ústavu sociální péče mohli žít co nejlépe. Jardovo vyprávění o konkrétních podobách osobních a občanských přátelství vyzývá ke spekulacím o takových verzích přátelství, které by lidem v potížích umožnily žít jinde než ve vzdálených a odloučených ústavech.