Nahoře na skříni v Jardově pokoji v Horním Maxově v „domácnosti“, kterou sdílí s dalšími šesti obyvateli ústavu, je igelitový pytel. V černém zagumičkovaném pytli jsou holínky. Je tomu dlouho, co si Jarda naposledy nazul holínky. Přesto hrály v jeho životě důležitou roli.
| T1: |
Jojo, vy jste mi to vyprávěl, jak vás sebrali s nějakejma těma gumáka, že jo... |
| V: |
No já je tady mám ještě. Chcete je vidět? |
| T1: |
No hrozně ráda. |
| V: |
Jo. |
| T1: |
Jestli vám to nevadí. |
| V: |
No to nenene. |
| T1: |
Mám vám pomoct? |
| V: |
Já jsem přišel v těch botech, přišel... až sem. |
| T1: |
Až sem? |
| V: |
Přišel, no, no, no. |
| T1: |
Jste měl holínky, jo? |
| V: |
No, no, no, no. Tady jsou ty boty. |
| T2: |
A jak že to było teda s těma holínkama? |
| V: |
Já jsem, já jsem přišel sem, přišel. |
| T2: |
Přišel jste v těch holinkách? |
| V: |
No, no, no, no. |
| T1: |
Vy jste šel do obchodu, že jo, nebo jak to bylo? |
| V: |
Ne, ne, no, já jsem šel koupit něco, koupit to mlíko a to všechno... |
| T1: |
Jo mlíko jste šel koupit. |
| V: |
No, na jídlo a to a to a tam přišel jsem tu. |
| T1: |
Mně je to hrozně divný... z toho obchodu že vás odvezli? |
| V: |
No, však policie. |
| T2: |
A to byla sanitka? Policie, jo? |