Klíčovou součástí šebetovského ústavu byla vlastní kuchyně. Počátkem 60. let sem bylo přiděleno na výpomoc 5 obyvatelek ústavu. Podobně jako celá budova, procházela i kuchyně za provozu postupnou adaptací a rekonstrukcí. Dokupovalo se různé vybavení, a to nejen kuchyňské přístroje, nádobí a nástroje, ale i kuchyňský nábytek. Ústav se sice nastěhoval do budovy zámku, který byl těsně před rokem 1953 užíván jako zotavovna ROH a mohlo by se proto zdát, že vybavení kuchyně pro provoz a výdej stravy pro více než 100 osob bylo k dispozici, ale nebylo tomu tak. Vybavení kuchyně ani z hlediska nábytku na ukládání nádobí nedostačovalo. Ještě v roce 1961 chyběly i základní pomůcky jako strojek na krájení chleba a salámu, automatická váha, nedařilo se např. ani docílit potvrzení objednávky na varný kotel. Řadu provozního nábytku bylo potřeba pořídit na míru, s dodáním družstevními a státními podniky, což se ne vždy dařilo. Nebylo ojedinělé, že vedení ústavu bylo se svým požadavkem odmítnuto, protože oslovené podniky nebyly schopné věc dodat, nevyráběla se a podobně. Takový problém nastal např. s velkou kredencí na ukládání kuchyňského nádobí, které se muselo „zatím ukládat po stolech, pultech, pod stoly, což není naprosto hygienické.“Údržbáři nakonec zhotovili kuchyňskou kredenc sami. Snadné nebylo pořídit ani tak drobnou věc, jakým byl vějíř na sušení utěrek. V souvislosti s instalací ústředního topení se také několik let neustále někde malovalo – nejen v provozu kuchyně, ale i na chodbách (zůstávaly nedodělky), v pokojích obyvatelek. A k tomu se také průběžně natírala okna a dveře. Zaměstnanci řadu vylepšení zvládli svépomocí, část prací či oprav bylo zajištěno dodavatelsky. V prostorách bývalého výtahu se udělal regál, další regály přibyly do skladu potravin, kam byla nově koupena také lednice. Od roku 1960 bylo v kuchyni konečně vše bílé – vymalovalo se, a okna, dveře a veškerý nábytek byly natřeny na bílo.

Provozovat ústav znamenalo myslet na tisíce drobností a každoročně „skládat účet“. Ovšem na šebetovské nedalo vedení ústavu dopustit: „V tomto směru máme aspoň kousek štěstí, že pracovníci místních provozoven v Šebetově a Hor. Štěpánově celkem velmi ochotně potřebné opravy velmi rychle provedou.“  Vařilo se jak z vlastních zásob potravin, tak z nákupu, ačkoliv vedení ústavu usilovalo o velkou soběstačnost, především proto, že doporučené potraviny (sýry a luštěniny) vhodné jako náhrada masa, se ve velkoobchodu obtížně nakupovaly. Přitom při stravování bylo povinné dodržovat nutriční hodnotu pokrmů a také cenu tzv. stravovací jednotky. Ačkoli se nám nezachoval žádný rozpis jídel (jídelníček), vedení ústavu si dovolilo v hodnocení za rok 1962 lakonicky poznamenat: „Kvalita stravy byla dobrá a v průměru i kaloricky hodnotná.“