V Šebetově byl čas důsledně organizován. Platilo to nejen pro zaměstnance ústavu a jejich pracovní dobu, ale i pro „schovanky“. Kromě „pracovní terapie“ vyplňovaly ženy volný čas kulturními aktivitami, které v daném kontextu byly považovány za účelné a vhodné. Metodika nabídky činností se podřizovala faktu, že značná část schovanek ústavu byla hluchoněmá. Proto se vedení ústavu soustředilo na vizuální podněty, tedy na pomůcky a prostředky, které bylo možné vnímat zrakem. Na prvním místě jsou uváděny především nástěnky. V Šebetově jich bylo několik a každá z nich měla prezentovat předem vybranou oblast: fotografie dokumentující aktuální život schovanek v ústavu (1), cyklus ročních období v obrazech (2), aktuality ze světového i domácího dění zprostředkované výstřižky z obrázkových časopisů (3), poznávání vlasti – mapa Československa doplněná o fotografie jednotlivých pamětihodností (4). Pravidelnou součástí každodennosti bylo sledování televize a každý týden promítání filmů (ústav měl vlastní promítačku), které vedení ústavu půjčovalo v Brně. Přesný program není známý, ale jednalo se o „krátké zábavné a poučné filmy“, případně filmy se zdravotnickou tematikou a filmové týdeníky. K dispozici byly i obrázkové knihy a časopisy (Svět v obrazech) a stolní hry a stavebnice. Zejména v 60. letech je patrné, že se život v ústavu do určité míry prolínal s životem obce – schovanky chodily ven nejen kvůli brigádám do JZD, ale v doprovodu i na procházky do okolí a společně s doprovodem navštěvovaly např. zahrádkářské výstavy. Vedení ústavu organizovalo zájezdy autobusem – v roce 1964 to bylo na Radhošť a na zámek Konopiště.