Ve Vřesovicích, kde jsem byl delší dobu, nám dávali hodně hrozné tresty. Museli jsme, když nějaký člověk něco udělal, museli jsme být na pokoji. Bez televize jsme byli na pokoji celý den. Nemohli jsme ani do obýváku. Ani rádio jsem si nemohli vzít z vychovatelny, nic. Byli jsme tam zavření celý den. A pak jsme ještě museli, kvůli těm klientům, kteří něco provedli, tak jsme museli klečet na kolenou u vychovatelny. A to klečení, a ruce za zády pěkně jsme museli mít, trvalo, dokud se nepřizná ten, kdo to udělal. A tak to pokračovalo dál, protože řekli nám jednu věc: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Tak jsme klečeli všichni za jednoho člověka. Tam prostě byli takový zlí, tak zlí. Prostě jsme to za chyby jednoho člověka odnesli všichni.

Nelíbilo se mi tam vůbec. A taky ještě, v těch Vřesovicích, když jsme přišli na byt a když zjistili, že je špinavý záchod a nikdo se nepřiznal, tak to jsme zase klečeli úplně všichni. A i když se někdo přiznal, tak to stejnak bylo to samé. Museli jsme si to všichni za všechny odklečet. A po tmě. Ony zatáhly žaluzie na pokoji, zavřely dveře od pokoje, zavřely dveře od chodby, od kuchyně zavřely dveře, zhasly světla na chodbě. Samá tma tam byla. A k tomu jedna  vychovatelka vyhrožovala čerty, že zavolá čerty. A já už jsem z toho byl hodně vyklepaný, když tam byla taková tma, já jsem už z toho brečel, když jsme klečeli celý den až do večera, prostě jsem vždycky brečel.